Daný trapas se mi stal již před několika lety. Bylo mi dvanáct let a o letních prázdninách jsem byl se skauty na příměstském táboře. Jednoho dne se však stalo něco, co si pamatuji doteď a nad čím se dnes s úsměvem zastavuji.

 Byl horký slunečný den a příměstský tábor byl v plném proudu. Ten den jsme měli naplánovaný výlet po řece Chrudimce, který měl být pro nás spíše odpočinkový. Vyráželi jsme hned ráno a za chladného vánku se nám jelo pěkně. Putovali jsme z místa pár kilometrů od Pardubic. Lodě jsme posadili na vodu, děti se naskládaly dovnitř a mohli jsme vyplout. Po celou dobu plavby vládla příjemná atmosféra, co chvíli někdo vypadl z lodi, nebo se strhla vodní bitva. Den ubíhal příjemně.

 Kolem oběda jsme dorazili k molu jedné skromné restaurace. Místní nás tu již znali, často jsme sem zajížděli, proto nás ihned usadili ke stolům a objednali jsme si jídlo. Jak jsme tam tak seděli, můj mozek náhle pocítil potřebu. Zvedl jsem se tedy od stolu a omluvil se, že se ihned vrátím. Zašel jsem dovnitř podniku.

 Procházel jsem chodbou a spatřil jsem dvoje dokořán otevřené dveře. Nevěděl jsem, které vybrat a ve stresu mne nenapadlo, abych se podíval na cedulku, kam má kdo jít. Zvolil jsem tedy náhodně a vstoupil jsem dovnitř. Nepřišlo mi v tu chvíli podezřelé, že zde nejsou žádné pisoáry a uzavřel jsem se v jedné z kabinek. Abych nebyl až moc konkrétní, tak jsem tedy usedl a.. vy víte, co. Když v tu chvíli se otevřely dveře a po místnosti se začaly rozléhat vysoké hlásky asi osmiletých holčiček, se kterými jsem na daném výletě byl. V hlavě mi proběhlo: ,,Sakra! Ať hlavně nevemou za tu kliku!'' Osud to ale chtěl jinak a jedna z holčiček za kliku vzala. Zámek dveří však konal svou práci a já zůstal i nadále skrytý. Náhle se však tenký hlásek zeptal: ,,Je tam někdo?'' Chtěl jsem mlčet, ale moje slušnost mi však nedala a svým pubertálním zmutovaným hlasem jsem odpověděl pouze: ,,Obsazeno.'' V tu chvíli nastal totální výbuch smíchu a holky se vyřítili ven za ostatními, aby jim tuto novinu rozhlásily. Když jsem se vracel zpět ke stolu, procházel jsem snad nějakým parkem, kde se mi všichni smáli. Pravda, nebyl to příjemný pocit, ale když jsem si usedl ke stolu a před sebou jsem měl již přinesený pokrm, zahodil jsem všechny pomluvy a výsměch za hlavu a směle se pustil do jídla.