Můj pokoj je i pokojem božím. Je dost zajímavé se nad tímto zamyslet a zauvažovat, vlastně si i uvědomit, že Bůh je zde se mnou celý den, celou noc, na každém kroku a prožívá můj život se mnou. Je zde pro mne a je tu, aby mi pomohl. On mi chystá můj den, jak ho prožiji, On se raduje z mých úspěchů a z mých nesnází mi pomáhá se vyprostit. Ale je tu jedna věc, kterou se nejspíš od mých přátel a známých liším. Já Boha nevidím, že je pouze a jenom v kostele, ale je hlavně, jak napovídá nadpis, v mém domě, v mém pokoji, kde trávím většinu svého času. Přátele jsou tu myšleni, jako přátelé z nevěřící části našeho obyvatelstva, jinak zřejmě nejsem jedinný, co to nejspíš takhle vnímám. A zkusme to i trochu rozebrat.

Žiju ve věřící rodině, mamka mě vždy vedla k Bohu, táta zemřel před více, než deseti lety. Teďka si asi hodně z vás pomyslí, jaké to musí být utrpení a jaký hendikep mi to do života dalo, ale já to vidím zcela jinak. Můj táta je tu se mnou. Je tu, společně s Bohem a doprovází mě na mojí cestě. Je tu a raduje se se mnou, když jsem šťastný. Je tu a prožívá moji bolest se mnou. Je tu a snaží se mi v mém životě jakýmkoliv způsobem pomoci. A proto mě jeho smrt už snad i vůbec netrápí, ba naopak. On je teďka v nebi, je tam a shlíží na mě zeshora. A je šťastný. I já jsem šťastný. Myslím na něj a vím, že on už byl z očistce vzán, přijmut do nebe mezi své. A proto ho nejen v kostele, ale právě i ve svém pokoji cítím a vnímám. On žije a já to vím, protože nebýt jeho, nedokázal bych spoustu mých životních úspěchů. Nenašel bych si svoji milovanou slečnu, nepřekonal bych svoje stavy, kdy mi sebevědomí padalo hluboko dolů a ani bych si nedokázal najít přátele na škole, kam jsem před několika lety úspěšně napsal přihlášky. On žije,je v nebi společně s Bohem a je šťastný.

Ještě větší zážitek je však večer. Nedělám to často, s modlením se pravidelně mám krapet problém, ale někdy si rozsvítím jen malou lampičku, otevřu okno, zavřu si dveře před okolním světem a zvuky televize zezdola a posadím se na postel. Asi je to trochu k nepochopení, dokáže to zmást, ale já v tom logiku a smysl vidím. Sedím na té posteli a zavřu oči. Soustředím se, náhodné zvuky ulice a praskání dřevěných trámů uvnitř domu nevnímám. Zapojuji představivost a moje mysl si začne spojovat staré vzpomínky z raného dětství a fotky, které se mi vryly do paměti. Cvilku to trvá, než se člověk začně opravdu naplno soustředit, ale netrvá to dlouho a naproti mně najednou na židli sedí taťka a tím vlídným otcovským pohledem se mi kouká do očí a usmívá se. A je to krásný pocit. Nic nedělá, jen tam tak sedí, nebo stojí vedle postele, jeho modré oči a vlídný úsměv na jeho tváři se nemění. Jen tak na mě kouká, usmívá se a já se taky usmívám. Vnímám tu chvilku a v srdci pociťuji štěstí, euforii, která mě naplňuje a vlévá se mi do celého těla. Chvilku se na sebe koukáme, užíváme si tu chvíli spolu, dokud mi myšlenky neodcestují na jiné téma, na jiný nápad, či vzpomínku. Koukám na něj, potom oči otevřu a na závěr toho krásného zážitku, který mi zlepší můj den, se pomodlím modlitbu Páně. Modlím se a děkuji Bohu za ten jedinečný a štěstím naplňující zážitek. Tento moment, tato chvíle, byť je někdy dlouhá třeba jen na pár vteřin, je opravdu zázrak boží. A já Bohu za tyto chvíle děkuju. Děkuju mu za to z celého srdce, neboť On je tam nahoře i s mým tátou a radují se z mého štěstí, když v Jeho víře prožívám svůj život, svoji cestu, kterou kráčím do božího království.